Kokořínsko 2005
Boggy, Donald, Vřešťa, Pískle
Kokořínsko, hrad Houska, Máchova stezka
Po zimní pauze opět nadešel čas celovíkendových akcí pod širák a tahle Boggynina byla zvlášť lákavá, jaký to div, že jsme se na nádraží sešli pouze čtyři. Ovšem legrace byla i bez velkého počtu účastníků.
Večer jsme dorazili do Mšena a vyšli tou nejsložitější cestou k hradu Houska. Tento hrad oplývá, jak jsme se od Boggy dozvěděli, tajuplnou minulostí - až skoro přítomností. Prý tam byly zjištěny negativní síly a spojení s druhým světem, je v něm spoustu zvláštností....Tak například studna. Je na nádvoří v rohu, má průměr pouze pár centimerů, ale je hluboká 270 metrů. Zdroj vody je přitom už ve 130 metrech, navíc je prý voda otrávená. Také prý se tam objevila obrovská trhlina, která byla považována za bránu do pekel. Lidé ji s nadlidským úsilým zasypali a postavili na ni kapli,kterou zasvětili proti peklu. Jenže! Nědo tam prý přišel s busolou a jen co tam vkročil, začala se střelka točit obrovskou rychlostí dokola... Nu což, přišli jsme tam s busolou a co myslíte...ukázela sever do kouta a nic - trapný! Také jsme byli svědky konference sensibilů (lidí, co jsou citliví na různé vlivy a na podobných místech mají vidiny a tak). Sensibilů se tam sešlo asi 150 - říkal kastelán, ale někteří vypadali spíš jako senilové...
Z Housky jsme se vydali máchovou stezkou k Pokličkám, kterým se také podle Máchova díla říká Cikánský plácek...Cesta byla velmi kopcovitá a největší Boggynina hláška zněla : "Lížem kopec.." To jako ne že jdem přes vrcholek, ale jenom ho lížem. Stejně jsme šli většinou přes vrcholek....
Před obzvlášť velkým krpálem:
Boggy: " Lížééém...." Šla jako první a sdělovala nám dolů: "Už jsem dosáhla vrcholu!"
Donald: "Můžu si odplivnout?"
Boggy: "Proč???"
Donald:" No když jsme lízli ten kopec."
Pískle: "To byl jenom malej blizánek."
Debata se ubírala asi tímto směrem. Rozebírali jsme také sojku. Boggy vyjádřila svůj údiv nad tím, jak měl ten Krakonoš "velkýho ptáka", protože si sojku představovala o dost menší.
V sobotu večer jsme chtěli přespat na starém tábořišti nějakých skautů, jenže tam jsme narazili na slaňující Liberečáky. Kytarista tam žádný nebyl, jak jsme doufali, ale zabrali nám boudu. Frodo (kluk, tak devatenáct, který vypadal úplně jako Frodo, tak už mu to zůstalo..) nám doporučil jeden převis nedaleko, tak jsme to zkusili a byl pohádkovej. Byla to jeskyně otevřená ze dvou stran, ale z jedné zahrazená. Bylo tam i ohniště a blízko byl potok. Ve výklenku jsme našli cancblok, svíčku, čaj a údajně tam podle nějakého zápisu býval i hrnec.. To bylo vlastně na celém puťáku nejhezčí, že jsme nacházeli jeskyně, kde přespávali lidi a pořád se tam vraceli, bylo to tam upravený a v denících bylo třeba: "Tak jsme tu zase po dvaceti letech, vzal jsem s sebou svoje syny, ja to tu stále moc pěkné." Tady to byla zrovna jeskyně poblíž toho tábořiště Hřebíků a tak jim všichni psali vzkazy jako: "Milí Hřebíci, udržujte to tu, je to tu moc pěkné, děkujem za přespání.." a tak.
V neděli jsme si za cíl dali Lhotku, tedy stanici, která byla od našeho tábořiště vzdálená devět kilometrů. Naštěstí jsme to za ty tři hodinky zvládli. Ono totiž značky říkaly devět, ale my všichni víme, že to bylo mnohem víc, maj to tam na tý Máchově stezce dost zmatlaný, to značení...Ve Lhotce jsme nastoupili a přes Mělník šťastně dojeli domů.
Byl to krásnej vandr krásnou přírodou a i přes velkou fyzickou námahu jsme si to všichni užili. Je škoda, že nás jelo tak málo, počkejte, až budou všechny fotky, jak vás to bude mrzet. Ale pojedem ještě jednou a vezmem Dana a Kůzle a to uvidíte!