Výprava do tajů Kutné Hory
SESTAVA: Rochňa, Kachna, Lůca, Miko
Evička, Andílek, Bibina, Lucinka, Kája, Danek, Nikis, Tomášek
NAVŠTÍVENÁ MÍSTA: Stříbrné doly, Muzeum lega, Chrám Sv. Barbory
Sraz na nádraží v Kolíně v 8:30, kupodivu nejen my jsme se chystali na výlet, v nádražní hale bylo mnoho dalších takových, dokonce jsme potkali dva malé oddíly. Sraz byl proto u tříděného odpadu (romantika hned po ránu), vlak jsme nakonec opravdu stihli, i když Bibča to měla jen tak tak. Rychlík byl pochopitelné stejně obsazen jako nádražní hala a při přestupu na osobák na hlavním nádraží v KH nebyl jiný, krásná podzimní sobota vylákala mnoho zvědavců a dobrodruhů.
V KH město nás přivítala Kachna (co by velitelka výpravy) a Andělka s Evičkou. Hned jsme vyrazili objevovat! Jako první na ráně nám byla outdoor gym! Děti se vrhly na hrazdičky, žebřiny, stepper a další zařízení – ranní rozcvička zajištěna!
K první věži jsme zvedali hlavy u kostela Panny Marie, který byl jak jinak než zavřený, prý je v rekonstrukci, takže naše prohlídka skončila čtením z turistické tabule. Naštěstí je kolem krásná zahrada (park) s urostlým kaštanem. Soutěž o největší kaštan vyhrála Andělka! Znovu blahopřejeme!
Procházka přes staré náměstí a úzké uličky nás dovedla k dolu. Tam se smí ovšem až od 6ti let. Řešením pro Káju a Toma se stalo muzeu lega, kam se s nimi vypravila Kachna. V pouhých dvou místnostech se jim skýtalo několik stovek velkých i malých modelů a co bylo nejlepší, mohli si vytvořit i svůj vlastní! Přišli usměvaví od ucha k uchu!
My ostatní jsme nechali batůžky nad zemí a šli jsme se podívat do podzemí. S naším průvodcem jsme se podívali do Havířského dolu, do trejvu, kde je pěkná expozice nástrojů, žebříků, všelijakých pomůcek. Dozvěděli jsme se zde, jak si havíři svítili, jak se do dolu dopravovali a zase vypravovali nahoru. Také, že jejich pracovní doba byla 6 hodin denně, ale nikdo jim neproplácel cestu do dolu (cca hodina a půl) ani cestu nahoru (cca 3 hodiny). To si my, o 600 let později, nedokážeme představit.
My se do dolu vypravovali velmi pozorně! Dostali jsme každý bílý plášť a přilbu s baterkou a vydali jsme se do ulic! Skutečně jsme museli popojít ulicí kolem mnoha párů zvědavých usměvavých očí kolemjdoucích. Do podzemních chodeb, jsme museli sejít 33 metrů a to po schodech. Zajímavé bylo pozorovat při sestupu barvu stěn. Se sestupem měla větší a větší a zelenější a zelenější mapy. Ty nejkrásnější vypadaly jako 3D modely bitevních polí. Kapalo na nás z malých krápníků a cestou bylo pár průzračně čistých jezírek. Nejprve to vypadalo jako jeskyně, sice stísněná, ale stále dobře průchodná. Z omylu nás vyvedla hned druhá chodbička, kde jsem přidala své helmě č. 34 několik škrábanců, a nebyla jsem jediná. Když děti usoudily, že je tam nízký strop a měly by si dát pozor na hlavy, my s Rochňou jsme šly do kolen. Doslova. Opět se nám rozevřela vetší bublina, další pěkné jezírko a vysoký strop, který nějakou dobu pokračoval. Chodbička vedoucí k prostoru pod Jezuitskou kolejí byla ovšem nejzáživnější! Nejen, že se opět výrazně snížil strop, ale také se stísnily stěny. Tam jsme pochopily, že průměrná velikost člověka v 15. a 21. století je rozdílná. Asi nejen výška, ale i šířka. Škrtali jsme o nerovnosti stěn rameny, boky, sem tam škrtla helma o strop, boty čvachtaly v kalužích podzemních vod. Fascinující bylo „vytapetování“. Strhla se diskuse, co je to na stěnách za polevu. Já tvrdím, že byla jogurtová, jiní se hlásili za citrónovou, jiní za kokosovou, někteří za bílý fondán, každopádně byla všude! Studená, hladká a navlhlá, ale krásná! Dovedla nás k další bublině, kde jsme si ukázali druhy výztuže, aby se chodby nezřítily, komunikační klouzačky na nářadí a ukázali jsme si, jak moc velká je tam tma, když se zhasnou baterky. Padlo pár, v té chvíli anonymních, dotazů a vylezli jsme po své podzemní 250 m dlouhé trase opět na denní světlo. Oči pálili od slunce, které bylo zrovna za mrakem. Prohlídka končila ukázkou středověké mincovny a Havířskou osadou, která je vybudována v zahradě.
Následoval oběd, pár her, prohlídka zahrad kolem Jezuitských kolejí a po připojení Mika jsme vyrazili do Sv. Barbory. Obešly jsme všech 5 lodí, spousty krásně malovaných oken, objasnily jsme si pojmy jako Kristovo z mrtvých vstání, ukřižování, Madonna, Pieta, co je to oltář a podobně. Dostali jsme se i nahoru na galerii, kde jsou dřevěné sochy v nadživotní velikosti a nádherné varhany! Které nás všechny velmi zaujaly! Byly tam i krásně přehledné tabule o postupu výstavby budovy a její zkrácená historie. Ovšem největší zážitek měly děti z masivní truhlice a drobnými, div tam nespadly taky.
Takové zážitky se musely rozchodit, proto naše kroky putovaly opět po náměstí na Vlašák, který je ovšem celý v rekonstrukci, proto jsme vyšlapali na kopec, kde jsme hráli hry, stavěli městečko, hráli lodičky bez lodiček a dojídali svačiny. Cesta na vlak byla náročnější než ta z vlaku! Nacpali jsme se vším úsilím do osobáku i do rychlíku, přijeli včas na nádraží, kde už čekali rodiče na své uťapkané a unavené ratolesti.
Máme za sebou prosluněnou, podzimem barevnou sobotu plnou krásných pohledů a výhledů a těšíme se na další.